Divergence podruhé aneb Rezistence v kinech | Read Eat and Live

Divergence podruhé aneb Rezistence v kinech

 Někteří na to netrpělivě čekali dlouho, pár jedinců krátce, někdo dokonce vůbec. Tak či onak se devatenáctého března do našich kin dostalo druhé pokračování divergentní série, točené podle trilogie od V. Rothové, s názvem Rezistence (Insurgent). My jsme si to samozřejmě jako pravé aktivistky nemohly nechat uniknout a vydaly jsme se na to hned v den premiéry.




Pro mě osobně to byl dost šílený den. Škola od sedmi do čtyř, tři hodiny z toho chemie (= naprosto zbytečný čas strávený v učebně zakleté do časové bubliny s profesorkou Dolores Umbridgeovou) a hned poté ještě hodinka autoškoly (vzhledem k tomu, že to byla teorie, nehrozilo, že po tom školním maratonu zabiju nějakého chodce, pomalu to tak mučilo pouze mě – takže to bylo samozřejmě ještě horší než pár přejetých maníků). Onen večerní film tak měl být vysvobozením, oddechem po tom všem. Především díky tomu jsem přečkala další dvě hodiny zbývající do začátku (autobus domů mi jel stejně, jako jel poslední autobus do města; skutečně miluju svá spojení!) venku a poskakovala, abych neumrznula a neusnula, místo toho, abych šla domů, vykašlala se na všechno a prostě se konečně pořádně vyspala.

Takže jsem to tedy nějak vydržela. Vlastně to byla docela legrace. Půlhodinu jsem zabila záchvatem euforie z toho, že jsem se nabourala na wifinu své spolužačky, která bydlí v nějakém třetím patře domu, pod kterým jsem stála. Další půlhodinu jsem pobíhala od sloupu ke sloupu ve snaze najít nejlepší signál a uvažovala nad tím, jestli mi to vůbec stojí za to. Pak jsem naproti přes ulici našla páreček podivných pánů, dostala strach o svůj mobil a šla se raději projít. Procházet se večer po městě je vlastně docela fajn. Přírodně je tma, všude všechno svítí, lidí je tam minimum. Vlastně tam člověk většinou potká jen zamilované párečky, které vysvětlují ty všudypřítomné zvratky na chodnících. Upřímně, komu by se nechtělo zvracet, když vidí už pátý takový? Tedy, nic proti zamilovaným, ale nezapomínejme na fakt, že ti reální nejsou roztomilí jako ve filmech či knížkách. V mém okolí se většinou (až na pár výjimek = lidi, které znám, mají soudnost nebo jsou zkrátka vážně skvělí) jedná o dva nepříliš vábné jedince hrající si na břečťan a lámající rekordy v hlasitosti mlaskání.

Nakonec jsme se každopádně všechny úspěšně našly, působením neskutečného štěstí propašovaly do kinosálu vlastní popcorn s pitím (ne, nebyla jsem to já, kdo na naše zásoby dvakrát upozornil před zaměstnanci) a dlouho očekávané představení mohlo začít!



Ihned v prvních minutách přišla dvě zklamání. Jako první skutečnost, že film byl ve 3D. Nic proti tomu, je to asi dost skvělá věc, ale ty brýle jsou zkrátka úplně k ničemu. Jsou člověku velké, přitom ho tlačí, někomu navíc působí značné komplikace, když pod nimi má brýle dioptrické. Představa toho, kdo asi je měl na sobě přede mnou (vzhledem k tomu, kolik pochybných lidí je možné potkat v ulicích, je dost pravděpodobné, že minimálně pětina z nich někdy do kina zavítala; nemají oni navíc nějaké slevy, které jim umožní tam chodit každý týden?), vidina všech možných breberek… Myslím, že jsem docela ráda, že už jsem venku.

Jako další přišla rána v momentě, kdy se ve filmu promluvilo. Česky. Proti rodnému jazyku nic nemám, neřadím se mezi ty, co si připadají hustě, když všechno čtou a sledují v tom cizím (ač kdybych se dorozumívala na jejich úrovni, zajisté bych si hrozně drsně připadala), na všechny překlady čekám, pokud jsou ale titulky, určitě dám přednost originálním hlasům, že ano. Tohle se nám navzdory faktu na nástěnce



a kladné odpovědi na otázku, zda je to s titulky, nestalo. Někde je nejspíš chyba. Nebýt takové komunikační pako, asi bych jim to šla vysvětlit a nechala si proplatit lístek i odškodné za způsobené trauma.

Pak přišel na řadu příběh samotný. Nebudu popisovat, co se dělo, protože je dost možné, že někdo neví, o co jde, a prozrazovat děj neinformovanému není správné (říká někdo, kdo všem pravidelně oznamuje, kdo kde, jak a kdy umře, haha). Každopádně je asi dobře, že si moc dokonale nepamatuju, jak přesně to bylo v knížce. Mám totiž pocit, že hodně věcí si tu předělali. Hlavně teda na konci, který stoprocentně není totožný s tím z knížky. Jsem docela zvědavá, jak na to chtějí udělat pokračování.

Upřímně, mou pozornost si převážně udržovalo to, že tam hrálo pár atraktivních jedinců, obraných o sexy hlasy, a sem tam byl někdo z nich vtipný. Do samotného příběhu jsem se tak moc nezažrala. Nevím, jestli to bylo tím, že to vážně bylo víceméně o ničem, nebo za to mohla má celková přetaženost, každopádně jsem tam rozhodně neseděla s otevřenou pusou.


Zkrátka a jednoduše, kdybych měla obraceč času, peníze za tenhle film bych znovu asi nevyhazovala. Netvrdím, že to byla úplná blbost a že doma bych se na to nepodívala, v kině bych si to ale nejspíš neopakovala. To už mě vyjde levněji vzít si ten popcorn do postele a prostě sledovat fotky oněch atraktivních šťastlivců.

Lenka Brabencová

4 komentáře:

  1. Já se na Rezistenci chystám příští týden. Chtěla jsem jít na 3D ale na Cinestaru jsem zjistila, že je český dabing takže asi půjdu na 2D s titulky :)

    Life by Peggy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi šťastnej člověk, budeš mít alespoň ty sexy hlasy. :O My máme smůlu, naše kino nedává na výběr a ještě mystifackuje. :( :D

      Vymazat
  2. Sakra kde jsem doteď žila, že jsem ještě nenarazila na tvůj blog!! :O
    Píšes fakt moc pěkně, vtipně, baví mě to! :-)
    Jinak na Rezistencr se taky chystám - MUHAHAHA (zlověstnej zákeřnej smích) a s titulkama!!! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uaaa! :D Kdybych byla moc zlá, taky ti přeju, ať je to jen kamufláž a máš to s dabingem. Ale jsem hodná, tak doufám, že se to aspoň tobě bude líbit. :D
      A jinak děkuju (i když jako moje články jsou menšina blogu, jsem hrozně pomalej, neproduktivní a línej člověk, nebudeme si nic nalhávat... :D)! :)

      Vymazat