Něco jako pouť poprvé | Read Eat and Live

Něco jako pouť poprvé

Po osmnácti letech života, kdy mi byl opakovaně slibován výlet na Matějskou pouť, se vyšší síly (= moje máma) rozhodly, že je načase to splnit. Skutečně se tomu tak stalo. Jednoho krásného jarního dne, v sobotu, kdy se davy opět hnaly přesně tam, kde jsem byla já, kdy doprava byla ucpanější než záchod – aneb příště jedeme metrem.

Zelená si může svítit, jak chce, pohyb vpřed je stejně nemožný...

Kolona se samozřejmě objevila i při placení, kde se ukázalo, jak dokážeme být mi lidé hloupí. Ve frontě horší jak u oběda jsme čekali asi pět minut, než jsem se já, nedoceňovaný génis, šla projít a zjistila, že jsou čtyři poklady. U jedné stálo těch 5645465465 lidí, u dalších dvou asi 3 – 4 a u té poslední… nikdo. Zavolala jsem tedy zbytek svého konvoje a bránou areálu jsme prošli dřív než 5645465464 jedinců před námi. Lidi, lidi…

Haha, doufám, že z toho čekání máte úpal.

S potlačeným nutkáním jít a vysmát se tomu davu venku jsem se tak se svou famílií vydala na cestu plnou dobrodružství. Míjeli jsme atrakce, stánky s jídlem, upomínkovými předměty a jinými hovadinami, slyšeli lidi smát se i řvát z plných plic… No, vlastně jsme ušli jen pár metrů a vybalili si jídlo, takže jsem se já osobně nacpala řízky od babičky. Jasně, není moc geniální se přejíst, když má člověk v plánu jít si ke komediantům vymlátit mozek, a taky není moc vhodné jíst tyhle smažené nezdravosti (ne, nejsem ta část blogu, která propaguje zdravou stravu, takže si ze mě neberte příklad, tím nezhubnete, vážně), ale… řízek. Ach.

Pak každopádně přišla ta sice stejně naplňující, ale zábavnější část. Jasně, většina lidí už nad tím ohrne nos, protože za a) to je spíš pro děti a za b) jsme v Čechách, kde jsou totálně nudné atrakce a tak dál. Já tam byla poprvé. Bydlím na vesnici, kde je mou největší zábavou trampolína u nás na zahradě. A taky jsem tak trochu děcko. Takže jsem se bavila vcelku skvěle.

Předpovědi typu: “Hele, každej kolotoč je tam minimálně za dvě stovky, navíc vstupný… na to aby si člověk vzal hypotéku!” se nevyplnily. Pokud to někoho zajímá, vstup byl za dvacku a má osobní nejdražší atrakce za 150 korun (mluvím teď o většině, je možné, že tam člověk zakopl o vyšší pálky). Jasně, pořád to znamenalo, že jsem nemohla jít na všechno, určitě by bylo mnohem lepší, kdyby každá věc stála dvacku, je ale dobré vědět, že lidé většinou přehánějí.

Mou vysněnou atrakcí byl katapult. Fakt jsem sama sobě slíbila, že tam půjdu, jenže členové mé rodiny jsou totální srabi, takže se mnou nikdo nešel. Nakonec mě teda poslali na volno-pádovou věžičku, kam jsem stejně musela jít sama, což bylo docela traumatizující. Ne, že bych se bála, jen to prostě vypadá divně, když tam jde člověk sám. Lidé kolem si se mnou navíc nechtěli povídat. Propříště by možná nebylo od věci nezačínat o uvolněných a zrezivělých šroubech, ač je to v tom momentu skutečně k tématu víc než cokoli jiného.

Ti lidi kolem se asi fakt báli.

Kromě toho byly samosebou na pořadu dne i další atrakce. Tanky, horské dráhy (ač ta stará nebyla poprvé, jsem fakt zkušená!), kolotoč… Mimochodem, první zmíněná mě přivedla na jeden zásadní poznatek. Myslím, že teď už jsme si s chlapcem níže dokonale souzeni! A taky můžu jít na vojáka určitě.



No, abych to nějak shrnula… Matějská pouť je v Čechách. Naše horská dráha vypadá, že se každou chvíli zřítí, strašidelné hrady jsou vážně trapné, fronty jsou otravné, ale pro někoho jako jsem já, je to jedna z nejúžasnějších věcí na světě. Navíc si na to nemusíte brát hypotéku, pokud máte soudnost. Takže jestli zvažujete návštěvu, jděte do toho! Máte už jen deset dní.

Lenka Brabencová

Žádné komentáře:

Okomentovat