...když už i angličáky dělám s radostí! | Read Eat and Live

...když už i angličáky dělám s radostí!

Už několikátým rokem je sport (ať to byl basket, tenis, běh, jóga, posilka...) velkou součástí mého života. Rutina všedních dní. Možná až krapet "nutná" rutina. Ano, sice jsem se u toho vždy krásně odreagovala, ale často to bylo tak, že "musím" do posilky, "musím" si jít zaběhat. Ne jen a pouze "chci". Zvykla jsem si, že jakýkoliv pohyb je prostě součástí mého dne, aniž bych nějak přemýšlela, proč tomu tak je.


Jenže pak, během jednoho z nejlepších a nejtěžších tréninků, co jsem kdy měla (tři dny mě v noci budila bolest namožených hamstringů ze spaní!!) mi hlavou proběhla šílená bolest. Zatmělo se mi před očima a já byla ráda, že jsem vůbec došla domů. Po cestě na tramvaj jsem se štípala do ruky, abych sebou nesekla a já, člověk, co nesnáší léky, okamžitě  hledala útěchu v paralenu. To samé druhý den v práci a s již menší bolestí při každém pokusu cvičit pořádně.

To mi teprve došlo, že cvičení je něco víc. Že jen při něm dokážu úplně vypnout. Nepřemýšlet nad ničím, nebýt naštvaná, vzteklá, či vyvedená z míry něčím, co se během dne stalo. Sport se stal nedílnou částí mě samotné. A necvičit více jak měsíc pořádně? Už nikdy, prosím!


Chybí mi nakládání závaží v posilovně, pocit naprostého vyčerpání po tréninku, ten hlad, co pak přijde a dokonce i pot v očích a zamlžený brejle. Najednou v noci nemůžu usnout, protože prostě nejsem dostatečně unavená. Jsem grumpy, protože po práci nemám co dělat. A ještě víc grumpy, když z nudy jen válím šunky a čumím v jednom kuse na seriály (i na ty, co jsem už viděla!!!).


Když už se navíc z nedostatku pohybu po osmi hodinách na nohou v práci seberu a jdu pěšky přes Náměstí Míru, Karlák, kolem Tančícího domu přes most na Újezd a z něj na Malostranský náměstí (kde jsou mimochodem turisti, který nesnáším), vím, že je to vážný.


Co teprve, když se všechno tohle semele v době, kdy mám trénovat na půlmaraton? Když jediné, co doktorka řekne, je, že na CT hlavy nic nenašla, tak to asi bude atypická migréna vyvolaná zátěží a že s tím vlastně nic dělat nejde? Migrénám ještě nikdo nerozumí, nene. Paráda. Vážně díky. -_- Naštěstí jsem se nezahrabala pod deku a nebrečela nad neštěstím, ale zkoušela dál. Nejdřív internet, což normálně nedoporučuju, ale navedlo mě to na masáže. Včera jsem si nechala záda pořádně rozmasírovat, krk taky, konečně se mi uvolnil dlouho seknutý sval za lopatkou a možná i nějaký ten nervík. Protože... dámy a pánové, dneska jsem po nekonečně dlouhý době zkusila HIIT s angličáky, výpady s výskoky, dřepy s výskoky - prostě všecko, co mi zvýší tep (a u čeho mně vždycky začala bolet hlava) - a dokončila jsem tři série. Přesně, jak jsem plánovala. A ještě jsem si pak dala pár posilovacích cviků na závěr. 

Takže. Nikdy se nevzdávat po jednom verdiktu doktora. Bojovat dál a najít řešení! Teda takhle. Nechci to zakřiknout. Třeba to je jen nějaký zázračný den a zítra zas nesvedu nic. To si ale raději vsugerovávat nebudu a budu věřit, že tohle všechno utrpení zavinil zaseknutý nerv. Začnu pomalu zkoušet, co dalšího svedu. Třeba nakonec i ten půlmaraton v září uběhnu. Už jen měsíc a kousek. Tak uvidíme. :)


Měj se krásně. :)



Nikol

Nikol Mudrová

2 komentáře:

  1. Přeji ti brzké udzravení, ať se sportu už můžeš věnovat naplno bez bolesti :)

    https://wantbefitm.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Snad už se to pomalu bude lepšit. :))

      Vymazat