School trip part 2 - Postdam | Read Eat and Live

School trip part 2 - Postdam

Co si budu z posledního několikadenního školního zájezdu (fňuk, další "last time" na gymplu) pamatovat nejvíce není Berlín, ale Postupim. Což je docela paradox, když hlavní cíl byl právě Berlín. Já vím, že za to nemůže. Za všechno může černá historie. Ale. Starší architektura je prostě lepší, než ty nové, obří, prosklené budovy. Co teprve zámecké zahrady. A už vůbec nic se nevyrovná roztomilým kavárničkám s příjemným personálem. 

Abych ale nezdržovala přeslazenými řeči plnými dojmů již v úvodu, pojďme se konečně vrhnout přímo do pokračování mých cestovatelských zážitků z minulého týdne. :) 


Po poslední vynikající snídani v Berlíně jsme s trochou štěstí a svalů zavřeli své kufry, narvali je do autobusu a se smutnými výrazy jsme vyrazili na cestu. Asi se ptáš, proč ty smutné výrazy. Tak za prvé, samozřejmě jsme byli smutní, protože náš (nejspíš poslední!!) výlet byl téměř u konce. Co bylo ale daleko horší, byl fakt, že jsme si nestihli koupit Dunkin donut. Strašné. Přímo otřesné. Lituji toho doteď. A budu toho litovat do konce našeho bytí. Nebo dokud to nenapravím! :D

Vzhledem k tomu, že mi zbytky zeleniny shnily v krabičce a začala z ní do mého batohu vytékat jakási nechutně smradlavá voda, jsem moc ráda, že cesta do Postupimi netrvala tak dlouho. Jinak by všichni v mém okolí byli určitě ještě smutnější, než z těch Dunkin donutů. :D Takhle jsem byla smutná jen já. Musela jsem vyhodit všechnu svou svačinu, která byla politá v batohu, a všechno mi neuvěřitelně páchlo. I šátek, který jsem musela celý den nosit. Ble.

Ale co. Přežila jsem a čekali mě už jen veselejší chvilky. Třeba procházka v zámeckých zahradách Sanssouci, které jsou na podzim opravdu nádherné. A to, prosím, podzim ráda nemám!


Říkala jsem si - co může být hezčí, než procházka v zahradách? Sledování týpků s fukárama (říká se tomu tak?) na listí, jak ho zarovnávají podél chodníků? Nic? Omyl. Jakmile jsme zašli do centra a procházeli si různé menší, i větší uličky, do města jsem se zamilovávala více a více. V holandské čtvrti jsem si byla úplně jistá. Je to tu skvělé. Úžasné. Kouzelné!



Objev této kavárny toho byl důkazem. Jakmile jsme dostali volno, s holkami jsme ihned spěchaly sem. Tedy.. ještě se zastávkou v knihkupectví, ale tak to je klasika. :D Interiér byl nádherný. Dorty takové, že bych se na místě mohla uslintat k smrti. A obsluha? Milý, usměvavý klučina. Očividně jsme ale udělaly něco špatně a karma nám to vrátila tím, že Naty záhadně nechala peníze v autobuse, Barča měla jen kartu, s kterou se tu platit nedalo a já, s 12 eury těžko mohla zaplatit tři cheesecaky a kafe. Proč? Prostě proč?


Zklamané jsme opustily kavárnu, vydány na pospas celému světu. Kde se proboha najíme? Kde nám tady vezmou kartu? Vždyť jsme chtěly do nějaké roztomilé kavárničky. Achjo. Achjo. Achjo. Naštěstí holky dávaly při prohlídce pozor a zahlédly kavárnu ještě jednu. Se světýlkami ve výloze. Juuuuuu. ♥ Riskly jsme to, zašly jsme tam a zeptaly se, jestli můžeme platit kartou. Odpověď - ne. Tum tum tum tuuum. Takhle vypadá totální zklamání. 

Dlouho ale netrvalo. Paní byla moc milá, ochotná a vysvětlila nám, kde je bankomat. Teď pozor, něco ještě více překvapivého. My jí rozuměly. I v němčině. Bankomat jsme úspěšně našly a mohly se vrátit za jídlem. 


Nejdřív to chtělo pořádný oběd. Mohu jen doporučit klasický Flammkuchen se sýrem. Myslím, že i Barča by její rajskou polévku doporučila. A co teprve ty zákusky...


Naprosto mne okouzlil mandlový koláč. Nejsladší tečka za příjemně strávenými třemi dny být ani nemohla. Teď už jsem byla opravdu, ale opravdu spokojená. Tedy až na takovou jednu nepříjemnost, díky které jsem snad všechen cukr vyběhala na hlavní ulici. To už je ale úplně jiný příběh, který se sem radši nehodí. :DD



Co zmíním raději místo toho nechtěného kardia, je prostředí, v němž jsme všechny ty mňamky jedly. Útulné, domácké. Jako bych přišla k babičce. Podnik patřil staršímu páru a to, že je podnikání baví, bylo vidět všude. Na výzdobě, na chuti jídel i na jejich úsměvech. Každou chvíli se chodili ptát, jestli je vše v pořádku a měli strpení i s naší němčinou.  Takže jsme si dokonce i povídali. Potlesk! Pokud i Ty někdy do Postupimi zavítáš, rozhodně je navštiv. Doopravdy to stojí za to. :)





Poslední rychlá návštěva pekárny, nákup svačiny když už mi ta moje zmizela smradlavá v koši a čekala nás už jen cesta k parkovišti. Smutné. Každopádně věřím, že jsem se s Postupimí nerozloučila natrvalo a někdy se opět setkáme.


Prozatím ale nashle. :)



Nikol

Nikol Mudrová

4 komentáře: