Maturák | Read Eat and Live

Maturák

Když jsme se vraceli v sobotu z nákupů z Německa (v C&A mají všechno zlevněný zlevněný ještě o půlku, aaaa ♥ :D), celou cestu od hranic domů jsem sledovala facebook. Překlikávala jsem ze stránky jednoho fotografa našeho maturáku na stránku fotografa druhého. Přeci jen, kdyby alespoň jeden z nich fotky přidal, já bych si je stihla prohlédnout ještě v autě a doma bych rovnou mohla sednout k počítači a napsat tohle "veledílo". Jenže... Hádej, kdy jsme fotky dostali? V moment, co jsem přijela domů. :DD Ouky douky. Až do večera jsem je prohlížela a rozplývala se nad tím, jak to byl úžasný ples. To samé jsem dělala v neděli. Ostatně i velkou část pondělního odpoledne. Hups.

Takže až teď. Vítám Tě u dalšího vychvalování mých skvělých spolužáků. :)


Samozřejmě nemůžu šířit jen pozitivní zprávy o maturitních plesech. Jasně, že s sebou přinášejí spoustu hádek, naštvaných lidí, probdělých nocí a modřin z nůžek. Po pravdě, v životě už nechci nic stříhat. Nicméně, více než dva týdny ustavičné práce nad naší výzdobou se vyplatily. Na téma Cesta kolem světa se toho dá tolik vymyslet! Pošta na vzkazy pro maturanty, ozdoby do tvarů zeměkoulí, kaktusů, rozcestníky, stoly pojmenované po státech... Vrcholem veškerého našeho tvůrčího myšlení byla bezesporu palma z balónků a nafukovací bazének s rybičkami (nebo spíše s balónky, na nichž byly nakreslené ryby :D). No uznej, to se jen tak někde nevidí. :D


Přípravy nakonec dopadly skvěle. Stihl se namontovat dokonce i balón s dalšími malými balónky uvnitř, který nám po polonéze vybuchl nad hlavou. Docela parádička. A mohlo začít to hlavní.

Sotva jsme si párkrát zkusili polonézu, lidé už byli vpouštěni dovnitř. Náš ples začíná! Na tohle jsme čekali osm let. Neskutečný. Najednou jsem byla strašně moc nervózní. Co když se někde natáhnu? Nebo si přišlápnu šaty na polonéze a oni mi pak spadnou? No to by byla hrůza. To tedy ne... Myslím, že před polonézou jsme všichni měli nejvíc nechutně zpocený ruce. Soudě alespoň podle mě. :D Fuj.

Úvodní slova, přehrání videa a "nepovedených" záběrů naštěstí rychle uběhlo a my s úvodními tóny This is our time vykročili na parket. Z počátku možná ještě krapet prkenně, s mírným zpožděním, ale co už. Nakonec všechno dobře dopadlo. I mé veledílo - čti zvedačka. :D Fakt neumím tancovat a fakt jsem se bála. Kdo by chtěl skončit na svém maturáku na ramenou spolužáka s holým zadkem? Nebo na zemi? Jakmile jsem se ale dostala nahoru, všechno to ze mě spadlo. Najednou to byl nejkrásnější večer. Teď už se prostě muselo povést všechno!




A také se všechno povedlo. Nevím, jak jsme to udělali. Vždyť jsme pomalu ani nevěděli, co kdy se má dít. Kde kdo má být. I tak jsme ale nějakým zázrakem byli všichni na správném místě, ve správný čas. Nechápu a asi nikdy nikdá nikdajs nepochopím. Ono už to je ale přeci jedno. Pokud teď všichni uděláme maturitu, na ničem jiném nezáleží. Zvlášť, když ani jeden z nás na cestě pro šerpu nespadl. Což byl další z velkých strašáků. :D





Snad jediná věc, za kterou bych si nejradši nafackovala, je fakt, že vlastně nemáme já, Lenička, Barča a Naty společnou fotku. Ono to prostě nešlo. Já je snad do půlnočka viděla dohromady tak třikrát. Málo, málo, málo. Achjo. I tak máme ale z fotek na co vzpomínat a tu společnou si uděláme třeba na maturáku paralelky. ♥




Jak jsem psala, že vše klaplo na jedničku, nejvíce se to týká půlnočka. Teda... nevím, jestli vůbec mohu použít výraz "klaplo". Nebylo to totiž nijak nacvičený. Prostě se to nestihlo. Jediné, co jsme věděli, bylo kdo jaké tance tancuje. Jo, a ještě jsme uměli v rámci možností hakku. Ta byla naštěstí nejdůležitější a všechno zachránila. Nebo spíše naše výrazy všechno zachránili. Achjo... jsme fakt třída ksichtů. :D 

Hlavní je, že jsme si to na sto procent užili. Od chaotického převlékání dvaceti čtyř lidí v jedné malé místnosti plné flašek, tašek a jídla, přes zmatené ječení jednoho přes druhého v zákulisí a zjišťování, co že to vlastně budeme dělat, až po samotné provedení. Nepopsatelný zážitek! Improvizace level 795246897. Nadosmrti nás za ten výkon budu obdivovat. 






Co si ještě zaslouží obdiv? Naše dvě kapely! Teda... ne, že bych tu hlavní, první - The Fireballs - nějak zaregistrovala. Jak jsem pobíhala všude kolem a ustavičně někoho hledala, slyšela jsem se štěstím dvě písničky. :D Podle fotek ale soudím, že byli zatraceně úžasní! :D U Project Sax to už mohu i potvrdit. Jsou nejlepší volbou, pokud nechceš jen DJe a chceš i po půlnoci maturák trochu ozvláštnit!



Bohužel už nám zbývají jen vzpomínky. Ať jsou sebevíc krásné, vždy budou mít i krapet smutný nádech. Poslední tři měsíce. Co bude příští rok? Až se všichni rozutečeme? Co když to už nikdy nebude takové a všechna tyto skvělá přátelství skončí? Nezbývá nic jiného, než doufat, že ne. Že budeme výjimka a posezení na Áje budeme pořádat nejméně několikrát do měsíce. Moc, moc prosím. :X 

Teď nad tím ale nemá cenu dumat. Je čas si užít poslední chvíle co nejvíce to jde. To však neplatí jen o mé třídě. Platí to vlastně o všem. Vše může skončit. Dnes, zítra, za rok, za desetiletí... Je jen naše volba, jak na vše budeme vzpomínat. V dobrém, či v tom špatném?



Nikol




Nikol Mudrová

Žádné komentáře:

Okomentovat