Night Run Most | Read Eat and Live

Night Run Most

Není to tak dávno, co jsem psala o mém plánu běžet na Night Runu v Mostě. Tak se teda stalo, že jsem v sobotu odpoledne trčela na zastávce kde nebyl stín a bylo vedro a čekala jsem na autobus. Čistě pro jistotu 10 minut předem. V zapadákově, co bydlím, totiž nikdy nemáš jistotu, kdy autobus pojede. Jestli vůbec pojede... Možnost číslo dvě byla po půl hodině zpoždění více než realistická. Naštěstí však stačilo zavolat taťkovi, moc moc poprosit, jestli by nemohl nechat sekání trávy a mohl mě odvést a autobus se rázem přiřítil. Uf. Tak pro příště už třeba budu znát to "tajný heslo". :D

Takže tak. Přijela jsem do Mostu. Našla jsem DenčuDana a Verču a... najedli jsme se. Jak jinak. Po jídle a vtipných fotkách z dětství jsme se vydali na místo činu. Hodně předem - čas k focení a čůrání. Což byla sranda. Docela se mi i povedlo zapomenout, že za chvíli vlastně poběžím (kilák a půl do kopce, jak jsme se dozvěděli, lahůdka :D).





Na co jsem však neměla šanci zapomenout - na to, jak jsem malá. Přináší to problémy všude. Fakt! :D Tady se mi to sice podařilo fikaně zamaskovat, ale...


...tady už ne. Fotografka Verča mě udala touhle fotkou. Achjo. :DD



No nic. Stává se. Stávaj se i horší věci. Třeba to, že si po rozcvičce nestihneš zajít pro čelovku a běžíš bez ní. Teda... ne, že by ještě v půl devátý, při startu našeho Avon běhu, byla bůhvíjaká tma, ale mezi stromy v parku to už moc velká sranda nebyla. :D Nevadí. Aspoň jsem byla nucená přidat a dohnat někoho s čelovkou přede mnou. Což po úvodním, dlouhým a fakt nepříjemným kopcem nebyl zrovna lehký úkol! Zvlášť, když jsme se skoro celou trasu navzájem předbíhali s špuntem (odhadem 10 let?) a jeho tatínkem. To na sebevědomí rozhodně nepřidá. :D Ale ten kluk má můj obdiv!

Měla jsem za sebou necelou půlku závodu. Občerstvovačku před sebou. Vodu jsem sice nepotřebovala, ale stejně jsem si jí vzala. Jen tak. Abych mohla zjistit, že za běhu vůbec neumím pít. Polila jsem se a zbytek jsem raději odhodila. A běžela dál. S letmým pohledem na hodinky jsem zjistila, že můj plán uběhnout to pod půl hodiny jaksi nevychází. Blbej kopec na začátku. Jenže štěstí pro jednou taky usmálo. Zbytek byl víceméně z kopce, či po rovince. Poslední kilák jen z kopce. Ne, že bych měla nějaký zbylý síly, ale všichni zrychlovali. Já podvědomě taky. Až to bylo vědomě. Utekla jsem špuntovi, předběhla paní, co předběhla mě a v posledních pár set metrech jsem se pokusila o jakýsi takýsi sprint. Zbývaly mi necelé dvě minuty. Já to fakt chtěla zvládnout. 

A zvládla. Píchání v boku zastrčeno do kouta, tuhnutí nohou jakbysmet a já se ocitla v poslední zatáčce. Rázem i v cíli. Rychle kontroluju hodinky - 28:56. Medaile na krku. Birel v ruce. Nejlepší pocit! Už teď vím, že tohle nebyl můj poslední běh. Vážně stojí za to, se překonat!

Jsem ráda, že jsem takhle, v rámci #blogrunu mohla běžet a poznat nový lidi. A už se moc těším na Pražský Night Run.






Měj se krásně. :)



Nikol

Nikol Mudrová

Žádné komentáře:

Okomentovat